Když hlavičku češe, krev potůčkem teče, aneb nejen macechy...

Představte si následující situaci. Člen domácnosti se po letech odhodlá, promluví o tom, že je za zdmi bytu již několik let fyzicky napadán a dokonce je ochoten o této skutečnosti hovořit před soudem. Tak se mu konečně podaří tyranovi uniknout. Jenže potom přijde zástupce státního orgánu a nařídí oběti, aby s agresorem strávila týden letní dovolené, sama za zavřenými dveřmi, s odebraným mobilem a bez možnosti přivolat si pomoc. Že by se to těžko mohlo stát? Ale ano. V případě, že agresorem je matka, obětí čtrnáctileté dítě a otec je cizinec. Pokud chcete vědět, jak k něčemu podobnému může dojít, přečtěte si následujících pár odstavců.

Co si asi pomyslí nespolužijící otec, když na devítileté dceři po jejím příjezdu na prázdniny uvidí několik modřin? Nejspíš to, že jsou důsledkem předešlých prázdninových her nebo neopatrnosti při sportu a tím zpravidla vše skončí. Náš otec se však přece jen zeptal a odpověď dítěte, že „to maminka“ a že to není poprvé, ale že je „to tak pořád“, jej šokovala. Dítě však jinak lhavé nebylo, takže raději nebral sdělení na lehkou váhu. Aby sám nevhodným vyptáváním neudělal víc škody, než užitku, vyhledal pomoc dětského psychologa, za kterým holčičku zavedl. Z výsledku však radost neměl. Z vyšetření vyplynulo, že jeho dcera je dlouhodobě fyzicky napadána a navíc i ostatní výchovné působení „maminky“ lze považovat za velmi problematické. Například povinnost ležet bez hnutí v posteli v dopoledních hodinách o víkendu, aby matku nevzbudilo, vulgární nadávky a zákaz mít hračky patřilo k běžnému životu devítiletého dítěte. S takovým zacházením se otec, i když trvale žije téměř osm set kilometrů od České republiky, nesmířil, obrátil se na naši kancelář a začala bitva, do které se mohl pustit jen nenapravitelný optimista. Představa, že dítě bude odebráno české matce a odesláno k otci do zahraničí, i když by se jednalo o zemi v rámci EU, vypadala téměř jako z Marsu. Ke všemu měla holčička takový strach z agresívních reakcí, že se už v tomto věku snažila všemožně zabránit tomu, aby se matka dozvěděla, že si na ni stěžovala. To vedlo k další komplikaci, protože o tom, co se děje, byla ochotna mluvit pouze ve své druhé rodné řeči, tedy v jazyce otce. Pokusy najít pro ni systematickou a pravidelnou psychologickou pomoc v České republice se míjely účinkem. Taková možnost by totiž připadala v úvahu pouze o víkendech, kdy s ní byl otec, avšak najít v tuto dobu praktikujícího dětského psychologa se ukázala jako nereálné. Další, naštěstí pouze dočasnou pohromu, přinesla indiskrétnost třídní učitelky, díky níž se matka dozvěděla, že dochází k šetření případu. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Patrně aby nedošlo k dalšímu „úniku informací“ o tom, co se děje doma, byl dceři znemožněn prázdninový pobyt v rodině otce.

Vše se táhlo celé čtyři roky. Zlom nastal v momentě, kdy se teď už vlastně teenagerka náhodou setkala s výjimečným zástupcem OSPOD, který jí byl ochoten naslouchat a ke kterému získala plnou důvěru. Konečně v češtině mu popsala, jak vypadá její život a tuto výpověď zopakovala i před soudem, který měl na základě návrhu otce na předběžné opatření řešit její další pobyt. A pak se stalo něco neuvěřitelného, soudkyně dceru otci předběžně svěřila a dokonce vyhověla jejímu přání odjet okamžitě. I za cenu toho, že si z domova nevezme téměř nic. Vypadalo to, že je napůl vyhráno. Dívka, která mezitím dovršila čtrnáct let, přes handicap cizího prostředí vykazovala v nové škole vynikající výsledky, složila požadovanou zkoušku a pro příští rok byla přijata na gymnázium. Pak však přišla studená sprcha. Prázdniny a s nimi tlak přidělené pracovnice OSPOD, aby jejich část strávila v České republice. Vzhledem k tomu, že čtrnáctiletá teď už „skoro slečna“ opakovaně vyjadřovala své obavy, co se stane, bylo domluveno, že tyto tři týdny bude pobývat u svých prarodičů na venkově a nebude ponechána s matkou o samotě. Otec ji vybavil mobilem a pro případ nouze jí dal telefonní číslo na naši kancelář. Jenže i přes tuto přípravu se brzo začal odehrávat jeden z předvídatelných „černých scénářů“. Telefon byl již od druhého dne nedostupný a při pokusu kontaktovat ji u prarodičů nám bylo sděleno pouze to, že byla matkou odvezena do jejího bydliště.

Z představy, čemu je přece jen stále ještě dítě momentálně vystaveno, se dělalo mdlo nejen otci, ale i nám. Všechny pokusy o nouzové spojení cestou bývalých kamarádek několik dní selhávaly. Telefon byl stále vypnutý, na zvonek u bytových dveří nikdo nereagoval a dcera se neohlásila otci ani v době, která byla určená soudem. Zodpovědná úřednice OSPOD, která dítě k pobytu přinutila, měla dovolenou a rovněž byla nekontaktní. Zbývalo poslední možné řešení, obrátit se na příslušné oddělení PČR. Policie, která místo ve velmi krátké době navštívila, pak zjistila, že opět došlo k fyzickému napadení dítěte ze strany matky, a tak přivolala pohotovostní službu OSPOD. A je třeba říct, že přes dramatický průběh se nakonec toto řešení ukázalo jako velmi efektivní. Matka si podle všeho konečně uvědomila, co by jí mohlo hrozit, dceru vrátila k prarodičům, a ta pak za další tři dny konečně mohla opustit Českou republiku.