Run away train po česku
Když jsem se před nějakými pár lety dozvěděla, že téměř všechny ztracené děti z geniálního klipu Run Away Train, kterým mimochodem získal světovou proslulost Jan Saudek, se nakonec našly, docela mě to udivilo. Pokud se jim nestalo něco zlého, proč jen tak odešly, některé těsně po dosažení zletilosti, některé ani to ne, ze svých rodin, proč o sobě nedaly vědět, kde celou dobu byly a z jakého důvodu potřebovaly mnoho let k tomu, aby se byly schopny opět setkat s těmi, kteří jim měli být nejbližší?
Po pravdě řečeno, za pár posledních měsíců se mi udělalo jasněji. Sice se mi nedostalo odpovědi na všechny otázky, ale přece jen díky vhledu do několika příběhů daleko víc chápu, že jejich důvody k odchodu mohly být více než racionální. Že jejich útěk mohl být jednoduše projevem zdravého pudu sebezáchovy, který ještě včas spustil alarm v zájmu zachování jejich zdraví, tělesného a ještě častěji duševního, a v krajních případech i života, na který by si možná sami sáhli, pokud by zůstali.
A právě to v ČEM zůstali, je onen základní.problém. Rodina, pokud to vezmeme věcně a bez nánosu sentimentality, je pár lidí, které máme těsně ve svém okolí a jedinečným způsobem s nimi koexistujeme. Čertovo kopyto je však v tom, že pokud nám toto soužití nevyhovuje, jsou ti lidé opravdu proklatě blízko a jsou schopni nám udělat ze života peklo, s kterým si moc nezadá ani Abu Ghrajb. Ne ve vnějších podmínkách, ale v tom, že nás dnes a denně drtí ti, ke kterým máme nebo jsme přinejmenším měli silnou citovou vazbu.
Jistě, všichni jsme si to zhruba schopni představit v případě dlouhodobých manželských konfliktů a rozvodových tahanic. Jenže problém, o kterém se ani tak moc často nemluví, pokud už není spojen se společensky neakceptovatelnou mírou fyzického násilí, čerstvě plnoletých dětí bývá daleko hlubší.
Jednak, v problematických a pokřivených vztazích nejčastěji žili roky, případně nikdy ani nezažili nic jiného, a jednak manipulace, které byli vystaveni, měla tak vysokou úroveň, že je to až s podivem. To vše zpravidla s cílem dosáhnout trvalé „poslušnosti“, „pořádku“ či zachování ekonomické výhody plynoucí ze sociálního systému (aby nedošlo k omylu, hovoříme teď ze zkušenosti s výhradně majoritní českou etnickou společností).
Pokud pak dojde k tomu, že se dotyčný poprvé samostatně rozhlédne kolem a zjistí, že všechno má velmi daleko k idyle a že si svůj život, naštěstí, představuje jinak a chce odejít, nastává problém. V řadě případů ne proto, že by se jej rodina vlastně reálně nechtěla zbavit, ale proto, že to pro ni představuje náklad. Buď ekonomický, protože zabezpečit někoho na základě vyživovací povinnosti je finančně náročnější, jestliže se nachází mimo společnou domácnost, nebo v podobě jakési iluzorní újmy na pověsti.
Jestliže „milující okolí“ začne tendenci k opuštění rodiny tušit, nastupuje často citové vydírání, vyhrůžky typu „dokud tě živím, budeš poslouchat“ či kombinace obého. Občas dojde k pokusu dostat takového „rebela“ do psychiatrické léčebny či je přijato ještě originálnější řešení za využití orgánů činných v trestním řízení.
Jestliže i přes to všechno sebere dotyčný zbytky odvahy a skutečně „uteče“, není se co divit, že se v prvních dnech dostavá do fáze zmatku, vykořenění, úzkosti a tísně jak hmotné, tak citové.
Ale... Vždy jde „jen“ o vztahy mezi lidmi a ty se dají řešit. Naštěstí žijeme v 21. století a ten stát, který často cítíme jako omezující zbytečnou věc, nám za využití všech právních prostředků přece jen k něčemu je a může nám pomoci dostat se z nejhoršího.
Takže nyní s trochou nadsázky: pro čerstvě dospělé. Pokud už chcete odejít, připravte se na to, že to nebude romantická procházka rozkvetlou zahradou. Budete muset někde bydlet a alespoň část prostředků na živobytí si budete muset obstarávat sami. Nejlíp prací. Dál, budete muset studovat, až se vás soud za nějakou dobu zeptá, a to nejlíp dobře. A všechno bude trvat o pár měsíců déle, než jste si představovali, takže pár ušetřených tisíc z brigád do začátku se určitě hodí. A taky budete muset být silní, protože najednou na spoustu věcí budete sami. A než to opravdu uděláte, necháte klíče na stole a zabouchnete za sebou dveře, radši se přijďte poradit. Nebudete první a asi ani ne poslední a nemusíte se bát, advokát vašim rodičům volat nebude.
A nyní zcela vážně pro rodiče. Když už zjistíte, že vaše dospělé dítě cítí, že musí z rodiny pryč, netrapte je a nechte je jít. I když tím možná nejste nadšeni, dovršením 18. roku se stává před zákonem dospělým se všemi povinnostmi, ale i právy, a pokud nechce, opravdu vám nemusí říkat, kam jde a kdy se vrátí. Nic na tom nemění ani to, jestli je na vás ještě ekonomicky závislé. Navíc pokud je máte trochu rádi, mějte na paměti, že čím bude všechno jednodušší, tím snáze se vám bude moci jednou vrátit.
Protože zbitý a bez lásky ťažko niekto zmúdrel...
AK Mgr. Denisa Šmídová Vám přeje úspěšný vstup do nového roku 2015!
https://www.youtube.com/watch?v=NRtvqT_wMeY