Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

Asi každý, kdo měl někdy co společného s tancem a pak se poprvé viděl na videozáznamu, mi dá zapravdu, že je to docela rána. Prostě tančíte, cítíte se skvěle, připadáte si jako půl Odetty z Labutího nebo jako Michael Jackson v Thrilleru a pak najednou objevíte krutou realitu. Pohybový rozsah máte tristní, skoky nízké, vypadáte tak trochu toporně a aby toho nebylo dost, při pohledu zezadu si všimnete, že jste měli přemrštěné představy i o své postavě. Znám lidi, které popsaná zkušenost znechutila natolik, že tance nechali. Většina si ale naštěstí z tohoto prozření něco odnesla, víc se při tréninku začala dívat do zrcadla, něco zlepšila, s něčím se smířila a tančí dál. Nicméně, tato skutečnost má mnohem širší dosah, obecně v celém životě jsme málokdy schopni vidět se „zvenčí“ nebo lépe řečeno tak, jak nás vnímají ostatní lidé. Samozřejmě nemáme na mysli naši chůzi, zpěv a či hulákání při sledování fotbalu, ale zejména prezentaci naší osobnosti, myšlenek a názorů, projevování vůle nebo prosazování své „pravdy“.

Pokud se vrátíme k právní praxi, dokonalý obraz o absenci sebereflexe velké části společnosti můžeme vidět typicky v období vyhrocených fází soudních sporů, a to speciálně v oblasti rodinného práva, popřípadě v sousedských sporech, jednoduše řečeno zejména tam, kde působí emoce a vášně.

Manželé, kteří se záhy chystají být bývalými, na sebe obvykle vědí hodně a pokud se vztah stane hlavním problémem jejich života, vytvoří se mezi nimi velmi výbušná směs, která může vytlačit jakoukoli racionální úvahu a nahradit ji zkresleným obrazem reality, aniž by si toho ovšem aktéři byli vědomi. A tím spíš to platí, pokud se na válečném poli vyskytují děti.

Takže se může stát, že advokátovi zazvoní telefon a když jej zvedne, identifikuje z nepříčetného řevu zhruba následující monolog svého klienta, jinak manažera jedné z nadnárodních společností v Brně: „Ona o mně řekla před známýma, že jsem kretén! Děti v žádném případě nezůstanou u ní! Stejně, mluvil jsem se synem a ten chce být u mě!“

Nebo se objeví už velmi unavená žena, která měla tu smůlu, že před pár lety narazila (a to dokonce v kostele) na muže, z kterého se posléze vyklubal výstavní asociál až psychopat. Posléze a bohužel tak pozdě, že dítě již bylo na cestě. „Zase podal návrh na předběžný opatření na soud, aby mi kluka odebrali! Říká, že si vodím domů milence, kdoví co děláme před klukem a že ho ještě ke všemu sexuálně zneužívám! To si přece nemůžu nechat líbit! Musíme napsat vyjádření, kde dokážu, že je to absolutní lež a pomluva!“ Chtěla by to, a v tomto případě asi pochopitelně, vyřešit co nejdřív.

Jenže zkusme se podívat, co má v těchto, v podstatě běžných situacích, před sebou soudce.

Za prvé je nutno zdůraznit, že přinejmenším na začátku případu by měl soudce vidět pouze dvě osoby, ke kterým má neutrální vztah a předem nefavorizuje ani jednu ze stran. Většina klientů je sice přesvědčena, že jejich protistrana je tak odpuzující a vůbec příšerná, že je to vidět již na první pohled, ovšem u soudu to tak většinou nevypadá. Alespoň v případě, pokud se jedná o dobrého soudce.

Pokud se vrátíme k uvedeným příkladům z pohledu soudce, v tom prvním se mu prezentuje minimálně jedna strana jako uhádaný trhovec, který chce své frustrace ze vztahu řešit zejména tak, že druhou stranu připraví o potomky. A to možná ani ne tak proto, že by měl lepší výchovné kompetence, ale aby si to s ní vyřídil.

Ve druhém případě vidí matku dvou dospělých dětí, která je bez závažných problémů vychovala, a navíc je ve spisu připojen psychologický posudek, který jasně hovoří o tom, že otec má opravdu velmi problematický osobnostní profil.

Naprostá většina soudců alespoň v naší republice má zdravý rozum, vidí, slyší a dobře rozumí psanému textu. Není tedy nutné je dokola zahrnovat dalšími argumenty stejného typu a hlasitě prezentovat své názory, abychom si byli jisti, že konečně pochopili, že pravda stojí na naší straně. Vždy a zásadně, a to zejména v rodinných tahanicích, lépe působí umírněná a rozumnější strana, ochotná ke kompromisům, než voják v zákopu, který pro prosazení svého vytahuje munici většího a většího kalibru. Navíc je třeba si uvědomit, že i když je klient většinou nevývratně přesvědčen o jedinečnosti svého případu a o tom, že je v té nejhorší situaci na celé severní polokouli, není tomu tak. A že zejména osoba v taláru takových případů jako přes kopírák viděla opravdu již desítky či stovky, a proto je schopna adekvátního nadhledu.

A co z toho plyne nakonec? Že není ten nejlepší nápad nutit advokáta psát další a další podání, ve kterých klient sice chce přesvědčit celý svět, že pravda je na jeho straně, ale ve skutečnosti vypadá jako dítě držící se dopravní značky před hračkářstvím a vykřikující „já toho metvítka chci!!!“ Advokát s chladnou hlavou a profesionálním nadhledem by měl bezpečně posoudit, co už je jednoduše „moc“ a co by klienta představilo ve zcela jiném světle, než by chtěl. Koneckonců, logicky vzato, myslíte, že pokud by opravdu nechtěl hájit zájem klienta, připravil by se o tak pohodlný výdělek, jako je sepsání podání přímo nadiktované klientem?