Což takhle dát si příště poker?

Tentokrát se řeč navzdory titulku nebude točit kolem hazardních her, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale kolem investování. I když... Otázka je, zdali výsledek nakonec nemůže být v některých případech stejný. Budeme-li vycházet z případu, se kterým se na nás obrátil klient, dá se předpokládat, že při účasti na běžném pokerovém turnaji se zápisným, by těžko mohl prodělat tolik, jako se mu zdařilo při investování pod odborným vedením poradenské firmy.

Abychom však zbytečně neodradili potenciální investory od reálných příležitostí zhodnotit své volné finanční zdroje, bylo by vhodné vysvětlit, jak k tomu došlo.

Nejdříve je třeba předeslat, že splněný sen investorů v podobě finančního instrumentu, který by v sobě spojoval maximální výnos a maximální bezpečí pro vložené prostředky, bohužel neexistuje. A není dost na tom. V současné době se na finančním trhu nachází nepřeberné množství produktů s velmi odlišnou mírou rizika, ve kterých se těžce orientuje i ekonom, o laikovi nemluvě. Je tedy zcela na místě, pokud zákon o podnikání na kapitálovém trhu požaduje, aby klient před finálním rozhodováním o investici vyplnil tzv. investiční dotazník, ze kterého bude jasné, nakolik vývoji finančního trhu sám rozumí a nakolik by jej měl investiční zprostředkovatel či poradce o riziku srozumitelně poučit.

Šedá je však teorie a zelený strom života, a pokud se nadále budeme zabývat speciálně trhem akcií, derivátů či jiných cenných papírů s obdobnou mírou rizika, můžeme se v praxi setkat s podivuhodnými případy.

Finanční trh totiž není zcela všední ekonomické prostředí. Pro mnohé je tradičně přitažlivý i svou nevyzpytatelností a určitou mírou dobrodružství, takže řada lidí bere investování do cenných papírů i jako hru. Koneckonců i klasická literatura mnohdy používala pojmu „hrát na burze“. Přitom čím vyšší možná míra zhodnocení, tím větší vzrušení, které je spojenou jak s vidinou výnosu, tak s adrenalinem, který plyne z pocitu přítomného rizika.

V tomto momentě nám patrně nezbude než konkrétněji charakterizovat některé vysoce rizikové produkty. Jedním z nich je například obchodování „na margin“, které je v současné době velmi oblíbené mezi tzv. agresívními investory. Stručně řečeno, v tomto případě je obchodování charakteristické tím, že jsou používány nejen vlastní zdroje investora, ale i cizí prostředky, zapůjčené zpravidla obchodníkem s cennými papíry, který bývá partnerem zprostředkovatele. Tak dochází k tomu, že investorovi stačí, podle velikosti tzv. pákového efektu, například 50, 25 nebo také jen 10% vlastních zdrojů, a přitom obchoduje dle svého uvážení s objemem násobně vyšším. Samozřejmě, že celý proces je pak ještě intenzívnější, ještě dobrodružnější a ještě přitažlivější, protože inkasovat zisk můžeme nejen z toho, co jsme vložili, ale i ze zapůjčených peněz. Jestliže je tedy páka 1 :10, vložíme-li 1000 korun, pracujeme s deseti tisíci, a proto zhodnocení celého balíku o pouhé tři procenta nám přinese výnos 30% z našeho vkladu. Zní to fantasticky, ovšem... Celá věc má několik háčků. Za prvé, to co pro zisk, platí i pro ztrátu, i ta se násobí. Dále zapůjčení prostředků je samozřejmě úročeno a navíc zájemce platí poměrně vysoké poplatky za každý obchod. Takže jestliže začnete s tisícovkou, na vlastní obchodování vám může zbýt třeba jen 600 korun, protože úroky a poplatky se sráží předem. A jak je zaručeno, že investor svým špatným rozhodnutím nepoškodí věřitele, když úvěr není ničím ručen? Velmi jednoduše, jakmile se ztráta na celém balíku papírů začne přibližovat objemu vlastních zdrojů investora, obchodování se zastaví, cenné papíry odprodají cestou tzv. vynuceného odprodeje a případ je ukončen. K tomu, aby investor přišel o celý vklad, stačí podle velikosti páky a výše úroku a poplatků pokles kurzu papírů o jednotlivá procenta.

I přes to je tato technika obchodování pro mnohé velmi lákavá. Nic proti tomu, každý má nárok na svobodné rozhodování, ale měl by být dobře informován o tom, jaký je princip celého procesu.

Problém je však v tom, že investiční zprostředkovatelé a poradci jsou více než co jiného motivováni vést klienta k investičním aktivitám, které budou zahrnovat co nejvíce jednotlivých akcí, neboť každá z nich je zatížena poplatkem a také k aktivitám, při kterých bude využívat zapůjčených prostředků. Tím spíš, že poplatky zákazník platí samozřejmě z celého objemu akcií, s kterými nakládal, což znamená v podstatě tolikrát vyšší poplatky, jaký je poměr pákového efektu. Ovšem záměru, aby mohli klientovi bez dalšího varování doporučovat právě tyto rizikové produkty, musí odpovídat tzv. profil klienta, který vyplývá z investičního dotazníku. Toto by možná mohla být překážka, ale prakticky není. Investiční dotazník totiž nemá jednotnou verzi a každý investiční zprostředkovatel a poradce jej do značné míry může konstruovat podle svého. Pokud jsou poté investiční profily „konzervativního“ klienta spojeny s pojmy „nemá dostatečné odborné znalosti a zkušenosti“ či „nemá dostatečnéne finanční zázemí a investiční cíle“, není se co divit, že pro řadu klientů s ambicí „hrát na burze“ není vnitřně akceptovatelné takto se sám ohodnotit. Samozřejmě další otázky v dotazníku by měly být schopny odhalit, zda jsou klientovy znalosti opravdu dostatečné, ale otázka je, zda k nim bude přihlédnuto nebo zda dokonce zákazníkovi nebude k dispozici investiční poradce, který mu správné odpovědi napoví.

Výsledkem je pak klient, který opravdu „neví, co činí“ a dokonce díky značné složitosti a nepřehlednosti svých výpisů z účtu není ani schopen posoudit úspěšnost svých minulých transakcí, natož aby byl schopen odhadnout, jak se bude stav účtu vyvíjet v budoucnu.

A ještě jedna věc stojí za zmínku. Za každé investiční poradenství se samozřejmě platí, to je jasné. A platí se i za rady, které vedly k investicím, při kterých klient přišel téměř o všechny vložené prostředky.

Tedy, nebylo by lepší příště za účelem vyplavení adrenalinu navštívit turnaj v pokeru? To, co znamená „full house“ či „flash“ pochopí asi každý...