Stejně vás dostanou. Nebo ne?

Když tak počítám četnost výskytu typů problémů, se kterými přišli naši klienti v lednu, nejsou to překvapivě rozvody, jak by se dalo po období v rodinách společně strávených svátků očekávat, ale otázky kolem exekucí.

Avšak abychom se tomuto tématu mohli racionálně věnovat, je předem třeba upozornit na několik (občas záměrně) zapomínaných skutečností.

Exekutor sám jako jedno z nejpopulárnějších strašidel současnosti se zrodil mimojiné z českého národního sportu let devadesátých, kterým bylo neplatit. Nejsou tak daleko doby, kdy podnikatel, který platil faktury v řádném termínu, byl považován za milého podivína a na toho, kdo je naopak neplatil vůbec, si zpravidla nikdo nepřišel. Společnost to považovala, kromě postižených věřitelů ovšem, za víceméně normální a že to vedlo v řadě případů ke druhotným platebním neschopnostem, to se chápalo jako dopad tržního mechanismu.

Popisovat, jak došlo ke změně situace, sem asi nepatří. Dnes kvůli hrozbě exekuce řada lidí špatně spí a je to jedna z profesí s nejhorší pověstí, ale pokud chceme zůstat objektivní, dalo by se asi říct: exekutor, to je práce jako každá jiná, taky to musí někdo dělat.

Otázka je, proč jim dáváme sami zbytečně tolik příležitostí, aby odlehčovali našim peněženkám možná víc, než je zdrávo. Zdá se být totiž zcela proti zdravému rozumu, pokud víme o nějakém svém existujícím závazku a máme i nějaké finanční zdroje na jeho uhrazení, ho nezaplatit a nechat celou situaci dojít k soudnímu projednávání, k platebnímu příkazu a nakonec k exekučnímu výměru. Jestliže už někoho přistihne revizor bez jízdenky, bylo by logické zaplatit nějakých 800 korun v prvních pěti dnech jako nejnižší částku místo 1500 korun třeba po měsíci, nemluvě o finální částce 15000 Kč či 18000 Kč, kterou požaduje exekutor. To stejné platí u pokut za dopravní přestupky, u poplatků za prodlouženou dobu studia, za popelnice, u různých „zbytků“ za spotřebu energie, u nedoplatků za sociílní a zdravotní pojištění v původní výši v řádech stovek korun a podobně.

Praxe však ukazuje, že se řada lidí chová zcela jinak. Původně nízké dluhy neuhradí a dostanou se do situace, kdy celkové vymáhané částky dosahují desítek tisíc korun. Důvodů, proč to tak je, není zase tolik a velmi často se opakují.

Asi prvním je samozřejmě skutečný nebo domnělý nedostatek peněz, kdy se dlužník při vzniku dalšího závazku v podstatě falešně utěšuje možným časovým odkladem úhrady a platí místo toho předchozí uávazky. Že to zcela nevyhnutelně v poměrně krátkém časovém horizontu vede k ekonomické katastrofě v podobně nabalující se dluhové koule, není třeba snad ani dodávat.

Dalším důvodem je jednoduše řečeno starý dobrý „binec“ nebo chcete-li chaos v osobních záležitostech dlužníka. Není výjimkou, pokud si klient opravdu nevzpomíná, že když mu bylo kdysi osmnáct, dvakrát ho chytil revizor nebo že před rokem dostal pokutu za špatné parkování. A pokud se k tomu přidá, že občas nepřebral poštu nebo byl dlouhodobě v zahraničí, je na exekuci spolehlivě zaděláno rovněž.

Poměrně početnou skupinu tvoří dlužníci, kteří mají pocit, že nic nevlastní a nikdy nic vlastnit nebudou. A tak je koneckonců úplně jedno, u jakého čísla se nakonec zastaví počet jejich exekucí, protože kde nic není, ani čert a dokonce ani finanční úřad nebere. Ve většině případů se jedná o velmi mladé lidi, kteří uvedeným způsobem postupují buď proto, že si dovedou představit lepší využití svých peněz, než placení pokut, nebo tak postupují prostě ze sportu. Problém ale nastane, až zjistí, že pro některé životní situace, jako je výplata mzdy a podobně, je vhodné mít založený bankovní účet a že u řady zajímavých a dobře placených profesí je tento typ zadlužení pro případného zaměstnavatele diskvalifikující.

Otázka je, jak situaci, kdy člověka exekuce jednoduše dostihnou, řešit. V nejzávažnějších případech, kdy je evidentní, že všechny závazky není možné v horizontu několika let doplatit, nastupuje otázka osobního bankrotu. Je to opravdu krajní řešení a veškeré reklamy na zprostředkování oddlužení, které celou věc zlehčují a falešně uklidňují mnohdy zoufalé dlužníky, lze považovat minimálně za nezodpovědné. V horším případě jde jednoduše o hyenismus, kdy se „podnikatel“ v tomto oboru snaží na celé věci jen vydělat, bez ohledu na následky. Oddlužení jako možnost zbavit se nadměrných závazků je náročný institut a bude mu věnován některý z dalších blogů. V ostatních případech, kdy se situace ještě dá zvládnout, zbývá pouze začít splácet a u tohoto režimu zůstat někdy i dlouhé roky. Typické je, že ve vztahu k celkové uhrazené částce je částka původní jistiny nakonec naprosto směšná a že dlužnící takto „přeplatí“ minimálně desetinásobek (častěji však daleko více) svého výchozího závazku. A když si nakonec „postižený“ spočítá, o kolik příjemných věcí zbytečně přišel, je nejlépe se jen zhluboka nadechnout, za celou záležitostí zavřít dveře a příště si dát větší pozor.

Takže opravdu vás exekutor vždy dostihne a nehledě na důvod vás připraví o všechno? Téměř z kařdého pravidla existují výjimky a je praktické o nich vědět. Předně, dopis od vymáhací agentury ještě není exekuce a pokud si svým závazkem či jeho následným navýšením o „vymáhací náklady“ nejste jisti, raději se přijďte poradit. V mnoha případech je možné celkovou částku snížit, rozložit či napadnout důvod jejího vzniku. Dále, pokud po dosažení své plnoletosti zjistíte závazky, které vám „nadělali“ například rodiče, opět není vše ztraceno, jak naznačuje nález Ústavního soudu z nedávné doby. A jestliže máte podezření, že exekutor možná nemá s vaším majetkem ty nejčestnější úmysly, zejména tehdy, pokud hodlá váš dům prodat za neúměrně nízkou cenu nebo je suma vašeho závazku vůči hodnotě věci, kterou chce zpeněžit, opět nápadně nízká, také neházejte střelnou zbraň do obilí a raději navštivte kancelář naši nebo některého z kolegů. Protože je praktické mít na paměti, že každý skutečný dluh nakonec musíte splatit, ale na druhé straně že největším nepřítelem některých exekutorů je poučený dlužník. A hlavně, je velmi velmi důležité přijít si pro radu VČAS.